Některé obrazy Miloslava Chreňa působí dost depresivně, z jiných ale vyzařuje neutuchající optimismus. Jak sám říká, ve většině z nich se odráží jeho vnitřní život, osobní prožitky. Výstava přímo v beřkovické léčebně není náhodná. Miloslav Chreňo je totiž jedním z tamních pacientů. Jeho životní láska, umění, mu ale pomáhá nemoc překonávat.

Kdo vás přivedl k výtvarnému umění?
To přišlo samo sebou. Už na základní škole mě rodiče přihlásili do lidušky, protože viděli, že mi to docela jde.

Co pro vás tvorba znamená?
Především příjemné pocity.

Kde čerpáte inspiraci?
Všude. Odráží se v nich moje prožitky. Nevyhýbám se žádným pocitům. Inspiruje mě okolní svět. Mám tam například obraz Baby box, který se vztahuje k zavedení těchto zařízení. Potom to mohou být třeba květiny. Každý, kdo tvoří, se může pohybovat ve všech sférách. To mi nedělá problém. Právě proto se tvorbě věnuju, mám možnost vnitřní svobody.

Malujete, kreslíte... Na výstavě prezentujete také prostorovou tvorbu z drátků. Jaká technika je vám nejbližší?
Nedá se říct, že by mě některá bavila víc. Je to podle nálady.

Výstava v léčebně je vaší první?
Není, měl už jsem asi tři, vystavoval jsem hlavně v Nymburce, odkud pocházím. Taky jsem se zúčastnil různých soutěží.

A zabodoval jste?
Získal jsem třetí místo za reliéfní objekt v mezinárodní soutěži v Táboře, kam jsem se přihlásil ještě v době, kdy jsem studoval vysokou školu. Teď už soutěžím pravidelně.

Vaše obrazy zřejmě představíte i v Mělníku. Kde by si je mohli návštěvníci prohlédnout?
Něco naplánovaného mám, zatím ale ještě nechci nic prozrazovat, protože je to ve fázi domlouvání.

Jsou vaše výstavy prodejní?
Zatím nejsou.

Se svými díly se zřejmě nechcete rozloučit.
Teď už asi ano. Měl jsem taková období, když jsem je za nic na světě nechtěl prodat, ale teď už je to jiné. Mám už je určitou dobu, takže se mi okoukala. Ale mám je rád. Kdybych viděl, že si je koupí někdo, kdo k nim bude mít vztah, tak se tomu nebráním.

Když jste v léčebně, kde tvoříte?
Na posteli (smích). Někdy taky v klubovně, v jídelně nebo v ateliéru.

Vaše výstava se jmenuje Rezavé básně. Píšete i básničky?
Když mám deprese, tak se z nich vypisuju. Ale ty moc ke čtení nejsou. Výstavu jsem chtěl původně nazvat Mišmaš. Teď mám takové básnické období, tak nakonec vznikl název Rezavé básně. K tomu se hodí i moje zrzavé vlasy (smích).

Vy jste na léčení poprvé?
Ne, vždycky když se mi zhorší stav, můžu sem přijít. Tady se vždycky dobíjím.

A pomáhá vám to?
Každopádně. Každý den jsem lepší a lepší. Teď plánuju, že bych to chtěl zvládnout bez léčení.

Ovlivnila nějakým způsobem nemoc vaši tvorbu?
Začal jsem mít rád černou, přestal jsem se jí bát. Někdo říká, že černá je královna barev a asi je to pravda, protože podtrhne všechno, na co je třeba v obraze poukázat.

Máte nějaký svůj sen, kde byste chtěl vystavovat?
Mám, ale to bych nerad prozrazoval, aby se to vyplnilo. Ale třeba v Praze na Kampě by se mi to moc líbilo.

Zdroj: Deník Litoměřicka, autor: Michaela Rozsypalová, 12.10.2009